Rano Raraku, lom soch moai

„Sopka-továrna“, kde bylo z měkkého tufu vytesáno zhruba 95 % soch moai – stovky postav na svazích dodnes stojí, klečí nebo leží napůl dokončené.

Hodnocení

Největší nával

11:30 - 13:00

Nejlepší čas na focení

Celý den, v létě

Projděte se mezi obry v legendárním lomu soch moai Rano Raraku. Tato sopka proměněná v továrnu vyvolává pocit tajemna až neskutečně silně – víc než kterékoli jiné místo na Velikonočním ostrově. Je to srdce dávné rapanujské civilizace se stovkami opuštěných soch moai rozesetých všude kolem. Téměř všechny sochy moai byly vytesány právě zde a teprve potom se přepravovaly do všech koutů ostrova. Na mnoha z nich je vidět neuvěřitelná zručnost, jaké dávná společnost Velikonočního ostrova v tesání soch dosáhla – nacházejí se tu totiž největší a nejpropracovanější sochy na celém ostrově.

Na Rano Raraku dnes zůstává přibližně 400 soch. Zhruba polovina z nich je dokončená, zbytek dokončen nikdy nebyl.

Podle Katherine Routledgeové, jedné z prvních evropských badatelek, která Velikonoční ostrov zkoumala během své návštěvy v roce 1914, byli stavitelé soch, kteří na Rano Raraku žili, něco jako žoldnéři. Opustili své kmeny, aby se stali staviteli soch. Bylo to jejich řemeslo a stavba soch nebyla ve skutečnosti ničím jiným než obchodem: sochy moai se prodávaly jiným kmenům výměnou za jídlo, nástroje, lana nebo cokoli, co kupci zrovna měli. Cena sochy závisela na její velikosti.

Tradice stavění soch trvala čtyři staletí. Zpočátku byly sochy moai malé, ale jak se dovednosti neustále zdokonalovaly, s každou generací rostly. Nakonec se podařilo vytesat obří megality vysoké až 10 metrů a těžké až 80 tun a přepravit je na kilometry daleko kopcovitým terénem. Lesy za to zaplatily vysokou daň. Kvůli malé rozloze ostrova a křehkému ekosystému došlo k úplnému odlesnění – a to na ostrově, který byl ještě před necelými tisíci lety, kdy sem připluli první lidé, džunglí s miliony palem. Protože velké množství dřeva bylo potřeba jen k přepravě soch, nikoli k jejich tesání, výroba mohla ještě nějakou dobu pokračovat, ale sochy moai už nebylo možné z lomu odvézt. Možná právě proto je tu tolik velkých, propracovaných soch v dokonalém stavu, připravených k dodání, které ale prostě zůstaly ležet.

Zasypané sochy moai na Rano Raraku

Mnoho soch na Rano Raraku je zasypáno do poloviny i víc. Odtud pochází mylná představa, kvůli níž se sochám moai říká hlavy z Velikonočního ostrova. Ve skutečnosti mají všechny i těla, i když ze země občas vyčnívá jen hlava.

Sochy moai jsou zasypané kvůli tomu, jak si dávní kameníci v lomu poradili s jejich neuvěřitelnou hmotností. Jakmile sochu oddělili od skály v horních partiích sopky, sesunuli ji dolů do kopcovitých nižších částí Rano Raraku, kde je hlína. Tam už byla vykopaná velká jáma. Když socha do jámy sjela, gravitace ji naklonila, až stála úplně vzpřímeně. Díky tomuto důmyslnému postupu si kameníci ušetřili obrovskou námahu se vztyčováním každé sochy ručně.

Když byla socha moai připravena k odvozu z Rano Raraku, odkopala se zemina před ní, aby vznikla cesta. To bylo možné, protože zasypané sochy stály vždy na vyvýšeném místě.

Proč se z Rano Raraku stala továrna?

Sopka Rano Raraku nebyla vybrána jako továrna kvůli své poloze, ale kvůli hornině, z níž je tvořena. Tento materiál se nazývá tuf (někdy také tufa) a není to nic jiného než sopečný popel. Tato sopka při erupci vychrlila obrovské množství popela, který se po dopadu na zem spekl a vytvořil tuf. Svůj zvláštní tvar dlouhého svahu získala sopka díky větrům, které během erupce převládaly a vály k jihu.

Sopečná hornina Rano Raraku, tuf, se ukázala jako zdaleka nejlepší materiál pro výrobu soch. Dávná rapanujská společnost neznala kov a nástroje, které se používaly, nebyly nic jiného než obyčejné kameny – proto bylo zásadní, aby byl materiál měkký a dal se snadněji opracovávat. Jelikož je tuf v podstatě sopečný popel, je měkčí než kterákoli jiná hornina na Velikonočním ostrově.

Rozpad soch na Rano Raraku

Protože je tuf měkký, je také křehký. Už jen vítr, déšť a změny teplot způsobují, že hornina poměrně rychle zvětrává. To znamená, že sochy moai na Rano Raraku pomalu mizí. Dnes vidíme, co s nimi zub času za poslední staletí udělal, ale dávní sochaři si s tím hlavu nelámali a nejspíš ani nevěděli, že se tuf bude časem takto chovat.

Právě kvůli křehkosti tufu je zakázáno sochy se dotýkat. Cestovní ruch na Velikonočním ostrově stále roste, a kdyby se soch dotýkal každý, za 100 let by z nich mnoho nezbylo. Tomuto jevu se říká kumulativní dopad. Je důležité zákaz dodržovat, i když poblíž není žádný strážce parku, místní ani turista. Za dotýkání se soch či jiných archeologických památek Velikonočního ostrova hrozí pokuta nebo vězení.

Návštěva Rano Raraku

Rano Raraku můžete s místním průvodcem navštívit mimo jiné na našich výletech Megaliths a Express.

Cesta k Rano Raraku

Rano Raraku leží na východní straně Velikonočního ostrova. Z Hanga Roa vyjeďte po hlavní silnici ostrova Hotu Matu'a, která vede k pláži Anakena. Za letištěm se silnice stáčí doleva. Po 2 km uvidíte ukazatel, podle něhož je Rano Raraku vpravo. Tady odbočte. Silnice vás povede podél jižního pobřeží ostrova. Pokračujte po ní na východ a za 20 minut budete na východní straně Velikonočního ostrova. Po levé straně se objeví sopka Rano Raraku. Poznáte ji podle charakteristického svažitého tvaru a soch rozesetých po úbočích kolem sopky. Brzy se vlevo objeví odbočka, po které se dostanete k lomu.

Dvě stezky

Rano Raraku a vesnice ptačího muže Orongo jsou jediná místa s vyznačenými stezkami. Na stezce je třeba zůstat a strážci parku, kteří areál obcházejí, na to dohlížejí.

Stezka začíná za recepcí, kde se kontrolují vstupenky do národního parku. Hned za vstupem uvidíte po levé ruce starobylý kurník, neboli hare moa. O pár kroků dál se stezka rozdvojuje. Vpravo vás čeká hlavní lákadlo – prohlídka nejvýznamnějších částí lomu, kde budete procházet mezi nespočtem soch moai. Stezka tvoří okruh a na jeho konci uvidíte klečící sochu moai s výhledem na Ahu Tongariki.

Levá stezka vás zavede ke kráterovému jezeru uvnitř sopky. Od jezera uvidíte vpravo v dálce sochy moai na úbočích sopky. Rapanujský triatlon zvaný tau'a, který se tu koná během festivalu Tapati Rapa Nui, patří k vrcholům festivalu a vždy přiláká spoustu diváků.

Velký lom

V horní části stezky najdete lom, který se využíval víc než kterákoli jiná část Rano Raraku. Ve skalní stěně po něm zůstal obrovský prázdný prostor. Po celé ploše jsou vidět četné prohlubně a hladké stěny, které prozrazují, že tu pracovaly lidské ruce. Všimnout si můžete i dvou nedokončených soch, které jsou stále spojené se skálou.

Uprostřed lomu leží na skále hlava sochy. Tato socha moai spadla během choulostivého a náročného spouštění z hory. Pád musel být prudký, protože tělo leží několik metrů daleko, pod stezkou.

Obr

Hned za velkým lomem v sopce leží největší socha, jaká kdy byla vytvořena – Obr. Toto monstrum, dílo optimisticky naladěné skupiny sochařů, měří 21,75 metru (71 stop) a jeho hmotnost se odhaduje na 200 tun. Nikdy nebylo dokončeno. Když sochu opustili, sochaři právě hloubili po jejích stranách rýhy, aby ji od sopky oddělili. Není jasné, zda byla socha opuštěna proto, že skončila éra tesání soch, nebo proto, že dělníci prostě usoudili, že by se dala jen velmi těžko přepravit.

Američan William J. Thomson, vůbec první archeolog, který Velikonoční ostrov navštívil, zaznamenal v roce 1886 svědectví, podle něhož byla tato socha určena pro Ahu Tahira – ahu s nejdokonaleji provedenou kamennou zdí.

Obrys sochy

Vpravo od Obra, jen pár metrů od stezky, je kus tufu, na kterém je vidět první fáze výroby sochy. Na této skále je vyznačen obrys sochy. Sochaři se však daleko nedostali – zjistili, že materiál ve spodní části sochy není dost kvalitní, a tak práci zastavili. Špatný tuf ze skalní stěny odstranili a vybudovali cestu vedoucí do horních partií Rano Raraku, kde našli lepší materiál.

Moai s kýlem

V poslední fázi, než se socha od sopky oddělila, se odstraňoval kamenný kýl táhnoucí se podél jejích zad. Ze stezky je vidět jen jediná socha, která tento tenký kamenný pás ještě má. Zahlédnete ji ze stejného svahu, na kterém leží Obr. Hledejte starou stezku, která vede vzhůru od obrysu sochy. Ta později ústí do velkého otevřeného prostranství. Uprostřed něj uvidíte temeno hlavy a nos této sochy.

Moai s vrostlými kameny

Potíž s výrobou soch z tufu je v tom, že není homogenní: má trhliny a vrostlé kusy jiné horniny. Tato socha je toho příkladem – na tváři a pod ní jsou dva velké tvrdé kameny. Takovou sochu nebylo možné prodat, a tak ji museli opustit.

Moai Tukuturi, klečící moai

Tam, kde stezka obchází výběžek sopky, se vám otevře panoramatický výhled na Poike a Ahu Tongariki. Na konci se stezka stáčí zpět a právě tady najdete jedinou sochu moai s nohama, známou jako Moai Tukuturi nebo Moai Tūturi, což znamená „klečící moai“.

Méně známá legenda Velikonočního ostrova vypráví, jak tato socha vznikla. Na vrcholu sopky Rano Raraku jsou velké lidmi vyhloubené otvory zvané pū makari, což znamená „otvory pro lanovou dráhu“. Podle ústní tradice se do nich zasazovaly kmeny stromů a odtud se natahovalo lano až k Ahu Tongariki. Kdykoli měli stavitelé soch volnou chvíli, spouštěli se po tomto laně jako po tyrolském traverzu, neboli canopy. Jeden z nich, jménem Vai Ko Veka, přitom spadl a zemřel. Když ležel mrtvý na zemi, měl nohy složené pod sebou, takže to vypadalo, jako by klečel. Když mu pak přátelé vytesali sochu, udělali ji klečící. Skutečné jméno této sochy by tedy bylo Moai Vai Ko Veka.

Klečícího moai vykopal v roce 1956 norský badatel Thor Heyerdahl.

Sochy z jiných míst

Zde vzniklo 95 % všech soch Velikonočního ostrova, což znamená, že asi 50 soch je z jiného materiálu, vytěženého jinde. Celých 20 % z nich najdete na jediném místě v zadní části Poike; jsou z trachytu – našedlé horniny. Další jsou z tvrdého čediče nebo červené sopečné strusky a jsou roztroušené po celém ostrově.

Sochy se někdy tesaly jinde než na Rano Raraku ze dvou důvodů:

1. Sochy pocházejí z doby, kdy ještě nebylo objeveno, že sopečný tuf z Rano Raraku je pro výrobu soch moai nejlepším materiálem.

2. Sopka Rano Raraku byla prostě příliš daleko a kmen, který chtěl sochy získat, by je musel přepravovat příliš náročným terénem nebo přes příliš velké převýšení.

Fotografování na Rano Raraku

Sochy na Rano Raraku hledí do všech světových stran, takže tu neexistuje jediná nejlepší denní doba pro fotografování. Vše záleží na tom, které sochy chcete fotit.

Pro dobré fotografie na Rano Raraku je lepší léto. V zimě je kvůli nízko položenému slunci mnoho soch zcela ve stínu sopky.

Tip

Poloha